Za půlkou

Ani nevím, jak se to stalo, ale je to tu. Nastal ten okamžik, kdy si můžeme říct: "Máme hotovou půlku školy." Ačkoliv žádný z dosavadních šesti semestrů nebyl jednoduchý, jedno měly společné, utekly strašně rychle. 

Pro nás byl letní semestr oproti jiným rokům specifický v tom, že jsme odchodili pouze jeden měsíc. Zbytek výuky byl kvůli vzniklé situaci distanční. Za což bylo dost lidí nakonec i rádo, protože učit se na předtermín z patfyz nebo patoly a do toho chodit do školy, musí být masakr (čest starším ročníkům). Každopádně nemůžu říct, že bychom se nějak nudili. Psali jsme průběžné testy z patfyz nebo jsme  odevzdávali nějaké samostatné práce. Ale i přesto toho času bylo o dost víc, něž když se chodilo do školy. Samozřejmě, co se týče vědomostí bylo potřeba naučit se všechno. Co však u nás bylo trochu jinak, byla zkouška z patofyziologie. Místo klasického testu a pak následující ústní zkoušky, se psal test o 25 otázkách, na který byl časový limit 40 minut. Může se to zdát, že to je v pohodě, když není ústní, ale upřímně jsem se celkem zapotila. Protože se jednalo o multiple choice test + jedna vypisovací otázka, znamenalo to, že buďto všechno zaklikáte správně a máte bod, nebo jednu zakliknete špatně z těch více odpovědí a máte za otázku 0 bodů nebo zaklikáte méně odpovědí, takže máte třeba 0,5 bodů. Vím, že to z téhle věty nejde moc pochopit :D, každopádně jsem radši dávala méně odpovědí, aby mi ty body nestrhli celé. Test (= zkoušku) jsme nepsali ve škole, ale doma se zapnutou aplikací Zoom. V praxi to vypadalo tak, že jsme měli počítač před sebou a vedle sebe mobil, aby bylo vidět na nás i počítač. Upřímně jsem fakt ráda, že už to mám za sebou :D. Co se týká zkoušky z patologie, ta probíhala normálně ve škole. Ráno v 7:30 se psal test o 100 otázkách, u kterých byly odpovědi už jednoznačné (časový limit byl 1 hodina). Kdo se propsal (myslím, že byla hranice 75 bodů, ale nechci kecat), dostal dva preparáty, které popovídal zkoušejícímu a pak se tahaly otázky na ústní (celkem tři - z obecné patologie, ze speciální a z nádorů). Upřímně pro mě byla patola nejlepší a nejpříjemnější zkouška ve třeťáku, ačkoliv jsem se na ni učila v časovém presu a úplně vyflusaná po patfyz. Opravdu jsem byla připravená, že půjdu napodruhé a nějak se s tím i vnitřně smířila. A ono to nakonec dopadlo, jak nejlíp mohlo :-). Co z toho plyne? Nevzdávat se, i když si myslíte, že už nemůžete, že to fakt nedáte. Často to dopadne úplně jinak, než si myslíte ;-). 

Co bych ještě ráda zmínila a co bylo ve třeťáku opravdu fajn, byla týdenní praxe u praktika. Říkám si, že mám kolikrát víc štěstí než rozumu, protože jsem se úplně náhodou dostala ke skvělému panu doktorovi a neméně skvělé sestřičce, takže to byl opravdu příjemný týden. A po tom půlročním trápení nad patfyz a patolou v karanténě, jsem už potřebovala nějaké spojení s klinikou jako sůl :). Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale vždycky si po těch praxích uvědomím, že to co dělám má smysl, že to sezení nad knihami, kdy nevidím ten konec, opravdu dělám pro to, abych jednou sama mohla vykonávat to lékařské povolání. Vím, zní to sluníčkově, ale kdo mě zná, ten ví, že tu sluníčkovou náladu už od druháku nemám, a tak se snažím najít si cestu zpět všemožnými způsoby. Proto jestli vám můžu dát radu, choďte na praxe i nepovinné, dá vám to strašně moc a takto získané zkušenosti vám opravdu nikdo nevezme.

Jestli mi tento semestr něco dal, tak posouvat své hranice zase o kus dál. Že i když si myslím, že to nejde, vždycky to nějak jde. A že největším nepřítelem je kolikrát moje hlava, která mě brzdí. Všichni určitě známe ty myšlenky: "Neudělám. Nemám na to. Tohle se nenaučím." Koneckonců vždyť je o tom i video debilní kecy mediků :D.

Proto vám říkám, držte se a nevzdávejte se. Kdo ještě bojuje, držím vám strašně moc palce. Musí to být psycho, ale zvládnete to!

M.